Neposlušný pes nebo špatná komunikace mezi mnou a jím?

 

Nikdy se už asi nedovím, jestli mého psa Tripa někdo úmyslně otrávil nebo jestli něco, co neměl, snědl sám. Otravu rodenticidy (jed na myši) naštěstí přežil bez následků, a to i přesto, že mu veterináři dávali šanci pouhých 5%. Mě ale neustále trápila myšlenka, že by se to mohlo opakovat. Proto, že jsem tomu chtěla předejít, obrátila jsem se na kynologický areál DUX v Českém Brodě, kde jsme to už znali, protože jsme zde absolvovali dva hromadné výcvikové kurzy poslušnosti. Kromě toho, že jsem chtěla Tripa odnaučit jíst cokoli ze země, potřebovala jsem poradit i s věčným taháním na vodítku a dostat pod kontrolu honění zvěře.

 

Pan Poborský mi po vyslechnutí mých požadavků doporučil individuální výcvik pod vedením pana Jiřího Ščučky. Trip je můj první pes. Jako začátečník jsem se ve výcviku nevědomky dopustila spousty chyb a nevěděla jsem, jak je odstranit.

 

Nejdříve jsme společně s panem Ščučkou začali řešit problém s taháním na vodítku, a to pomocí stahovacího obojku a pamlsků. To pro mě znamenalo vyřešit Tripovy nevhodné stravovací návyky v podobě „psí samoobsluhy“. Tím, že jsem začala krmit jednou denně večer, se zlepšila Tripova nevalná chuť něco pro pamlsek udělat. Ze stahovacího obojku už jsem takovou radost neměla. Představa, že bych měla svého psa přidusit, aby on pak ze strachu raději poslechl, jako jsem to viděla u některých lidí, nebyla nic pro mě. Bylo mi však vysvětleno, že tento způsob je zcela nesprávný a zjistila jsem, jak snadno to lze vysvětlit dvěma krátkými trhnutími vodítka. Jen jsem se musela dost snažit, abych ve správném okamžiku a dostatečně zareagovala na situaci, ale Trip na ně fungoval naprosto skvěle.

 

Při hledání způsobu, jak dostat pod kontrolu pronásledování zvěře mi byly nabídnuty dvě možnosti. Buď mít psa na vodítku, což se mi nezamlouvalo, protože mu chci dopřát co nejvíce volného pohybu, nebo použít elektronický výcvikový obojek. Moje první myšlenka byla samozřejmě taková, že já v žádném případě nebudu svého psa týrat elektrickými šoky! Pravdou ale je, že jsem o těchto obojcích věděla velmi málo. Kdysi mě zaujal článek o využití elektronických obojků v souvislosti s výcvikem hluchých psů, ale přece to nebudu používat na svém psovi?! Mé váhání skončilo po pár dnech, kdy Trip několikrát utekl za zvěří a já zažívala až půlhodinové stresy, jestli se mu něco nestane a jestli se vůbec vrátí.

 

Sebrala jsem odvahu a s nedůvěrou jsem si nechala přiložit obojek na ruku, abych si sama zkusila sílu impulzů. Místo očekávané bolesti jsem však do impulzu síly 2 necítila vůbec nic a při impulzu 3 a 4 jakési mravenčení. Hned poté, co jsme seznámili s obojkem i Tripa, jsme začali trénovat přivolání, které nebylo dokonalé, zvláště pokud měl Trip něco zajímavějšího na práci. Z počátku obojek ovládal pan Ščučka a já dávala povely. Při prvním impulzu Trip vyskočil, vykviknul a hned byl u mě, přestože si do té doby něco očichával. Jeho reakce mě trochu vylekala a chtěla jsem ho politovat, ale nebyl důvod – dostal impulz 2, který já vůbec necítila – takže dostal pochvalu, pamlsek a povel „volno“.

 

Nyní máme vlastní elektronický obojek. Trip chodí na přivolání bez problémů a z velké části bez použití obojku. Přivolám ho tak od myší díry, od jiného psa i od zvěře.

 

Je samozřejmé, že čím větší je zaujetí psa, tím vyšší musí být impulz, aby ho pes vůbec vnímal. Nejvyšší impulz, který jsem musela použít byl impulz 12. Já jsem z toho byla špatná, zatímco Trip o něm ani nevěděl, jen se otočil a přiběhl zpět. Čím déle s obojkem pracuji, tím méně se ho bojím a naopak tím více se utvrzuji v tom, že výcvik s ním je snazší, srozumitelnější a nenahraditelný.

 

Výborně se dá elektronický obojek použít i u vysvětlení psovi, že nesmí sbírat nic ze země, ani si vzít nabízené dobroty od kohokoli cizího.   Jsme teprve v začátcích nácviku a už po pár hodinách tréninku začínají být všechny nastražené pochoutky Tripovi lhostejné. Toto bude muset Trip v budoucnu zvládat i samostatně, takže nám obojek pomáhá trvale si zafixovat, že se nic od nikoho nebere ani nesbírá. Vždy než použiji elektrický impulz, upozorním Tripa na nevhodné chování zvukovým signálem na obojku. To mi umožní, až bude povel dostatečně upevněn, používat pouze zvukový signál s možností kdykoli dodatečně využít elektrický impulz.

 

Pracovat s elektronickým obojkem se naučili i členové mojí rodiny, takže když nemůžu venčit já, není Trip odkázaný jen na rychlé vyvenčení na zahradě. Obojek nasazujeme vždy, když jdeme ven, čímž u psa vytváříme spojitost s něčím pozitivním, v tomto případě s procházkou, která je pro nás zároveň i výcvikem. Od té doby, co používám obojek, je pro mě venčení příjemným prožitkem v přírodě bez neustálého stresu, jestli potkáme nebo nepotkáme zvěř nebo jiného psa. Mám dobrý pocit z toho, že mám svého psa stále pod kontrolou a myslím, že i Trip je mnohem spokojenější. Situace, které jsem se dříve snažila vyřešit zvyšováním hlasu a rozčilováním se, se nyní vyjasnily a místo nedorozumění a dohadů „kdo z koho“, přichází psovi jasný signál, po němž přijde pochvala, odměna a znovu volno.

 

Hana Braunerová a Trip